Nic Beuret, 2010
Příspěvky k některým rozporům uvnitř studentského hnutí v Británii v roce 2010 a jeho požadavkům „práva na vzdělání“.
„Co jim bylo odepřeno, že je to tolik rozlítilo? Je to naděje. Naděje a křehká bublina sociální aspirace, která v nás přetrvává po desetiletí upevňované nerovnosti; naděje a víra, že pokud budeme tvrdě pracovat a dělat to, co nám bylo řečeno, a kupovat ty správné věci, někteří z nás budou mít alespoň příležitost získat dobré zaměstnání a bezpečná místa pro život, která nám byla slíbena.“
Laurie Penny
(http://www.newstatesman.com/blogs/laurie-penny/2010/12/hope-young-education-angry)
Již letmý pohled na den hnutí vyznačuje konkurující si vize naděje. Prokopnutí okna Millbank ukojilo sny o rezistenci, o kterých mnozí příznivci levice snili již od doby, kdy se začalo o úsporných opatřeních mluvit.
Otázka, jak studenti inspirovali lidi k akci, zapojení a organizovaní se v boji proti vládním úsporným opatřením, je velice důležitá. Je také tou, která je potenciálně v rozporu s některými z názorů samotných studentů. Proto si to vyjasněme – není to nezbytně (nebo dokonce hlavně) univerzita nebo její obrana, která zmobilizovala lidské touhy a sny vně studentského hnutí. Obrana „práva na vzdělání“ mohla být tím, co zažehlo studentské revolty, ale ti z nás, kteří nejsou studenty, byli vtaženi, protože chceme, více než cokoliv, klást odpor a bojovat. A ke kladení odporu a boji musíte vědět, že rezistence je možná, že nebudete sami a že můžete vyhrát. Až do režimu úsporných opatření byla rezistence většinou rutinní a neinspirující – tu prozrazená stávka, tam vyhazov pracujících.
Minimum vítězství a tisíce slov o nevyhnutelném povstání, vzpouře proti reformám. Prokopnutí okna nás dostalo do prostoru mezi rétorikou a tužbami. Ukázalo hněv a vůli bojovat. Ukázalo ohromené a nepřipravené policisty, vypleněné kanceláře Toryů a nádherný exces momentu vzbouření. Inspiroval, protože byl pravdivě magický a lidé sami viděli, že bitvy mohou být vedeny, lidé budou bojovat a vítězství je možné.
Ale jaká je za tím vším podpora „práva na vzdělání“? Bylo startovacím bodem riotů a nitkou, která navázala demonstrace, pochody a okupace. Škrtání výživného (Education Maintenance Allowance), zbavování se celých kateder univerzit a bezpočtu dalšího a rostoucí školné. Restrukturalizování je útokem na „vzdělávání“, na takové vzdělávání, jaké na univerzitě existuje; masová revize toho, kdo k čemu může mít přístup. Je pravděpodobně samozřejmostí, že „my“ všichni podporujeme „právo na vzdělání“, a že my všichni jsme sjednoceni k obraně univerzity. Ale co když nejsme?
Co když je tím, co nás sjednocuje, náš vztek a nikoliv naše naděje? Co když je nám společný pouze boj, ale nikoliv vítězství?
Laurie Penny specifikovala motivaci v pozadí vzpoury – naději. Nebo spíše restrukturalizování naděje a její nadcházející omezení. Restrukturalizování a omezení, protože naděje není něčím věčným nebo prchlivým. Naděje je materialitou, která je produkovaná a distribuovaná skrze sociální kanály a instituce. Instituce jako je univerzita.
Co myslíme sociálně produkovanou nadějí? Různé společnosti produkují různé druhy naděje. Ve skutečnosti produkuje každá jednotlivá společnost různé druhy nadějí. Naděje je mobilizující a organizační silou, která strukturalizuje směr a možnosti našich životů. Tak jako paměť tvaruje naše chápání minulosti a chápání sebe sama v přítomnosti, naděje tvaruje naše chápání budoucnosti – co zde bude, co zde může být, kdo a jakým způsobem se staneme něčím víc, než dnes jsme. Jak naděje, tak paměť dávají formu a smysl našim akcím; dávají smysl našim životům.
V dané společnosti jsou konkurující si verze naděje, ale je zde také hegemonická forma naděje. Pro nás, kteří žijeme v nadcházejícím neoliberálním světě, je touto hegemonickou formou aspirace.
Nikoliv aspirace ve smyslu aspirace na velikost (greatness) v jakémsi hrdinském řeckém smyslu nebo něčeho romantického a barvitého. Ne, pro nás má aspirace konkrétní odstín a zabarvení – znamená sociální mobilitu. Znamená lepší práci, více peněz, více věcí a vyšší příčku na kariérním žebříčku. Naděje v našem světě je individuální, nikdy kolektivní – naděje podnikatelského snění stát se těmi úspěšnými. Nikoliv pouze šplhat na žebříčku, ale také vítězit nad všemi ostatními. Doufáme v sociální mobilitu. Což je přesně tím, jak naději rámcově zasadila Penny, jak ji zasazuje většina plakátů na ulicích. Naděje, dominantní forma naděje, znamená činit se lépe než vaši rodiče.
Naděje není rovnoměrně distribuovaná – jaké naděje zde jsou a kdo k nim má přístup, závisí na tom, kde se nacházíte (zda jste chudí nebo černí, invalidní, žena, mladý, zda žijete v určitých oblastech, atd.). Neoliberální naděje – aspirace – je nabývající měrou omezená na stále užší okruh lidí: těmto lidem se v průběhu stávající krize vede dobře; těmto lidem nad nárazníkem „ždímaných středních vrstev“. Pro zbytek je tu loterie. (Aby bylo jasno, celkem dlouho zde nebyli žádní doufající – nižší třída, která žije způsobem sociální smrti bezvýznamných, bezcílných životů, skrytá v pozadí nařízení o asociálním chování (ASBO – Anti-Social Behaviour Order), z důvodu jejího nulového zabezpečení. To se ale má stát normou pro daleko více lidí.)
Toto pro změnu vede k omezení naděje a navýšení počtu lidských subjektů k sociální smrti – život definovaný jako bez budoucnosti, a proto beze smyslu. Život chycený v pasti, bez místa kam jít. Toto generuje krizi naděje, která se může projevovat mnoha způsoby. Tím nejzřejmějším je vztek vůči těm, kteří nadějí stále oplývají. To je také zřejmé v beznadějných pokusech zničit nějakou naději – skrze vzpomínky na privilegia národnosti, rasy a genderu (jaké mobilizovala BNP – Britská nacionalistická strana).
Současná krize znamená odklon od smíšené ekonomiky naděje – kde neoliberální politika a subjektivity vytlačují starší formy nároku a ideál spravedlnosti a sociální mobility. Prožíváme porodní bolesti skutečně neoliberální doby, kde smysl, naděje a budoucnost samotná jsou nedostatkovým zbožím, pro většinu z nás nedostupným.
Zde, na hraně ustavení nového společenského uspořádání a kolapsu zbývajících nároků sociálního státu, je restrukturalizace naděje stále rozpoznatelnější jako její krize.
Je jasné, že studenti se bouří proti ztrátě naděje a budoucnosti. Sociální mobilita (která opravdu existuje) je terčem útoku. „Ždímaná střední třída“ a její děti se stanou, tak jako nynější spodina, jen nepatrnou poznámkou k významnějším a zářivějším příběhům zbohatlíků-profesionálů. Studentská revolta k nám všem promlouvá jako první veřejná revolta proti rozšiřování sociální smrti a proti kolapsu obecnějšího koloběhu aspirace.
Takže ztráta práv je skutečná, stejně jako revolta. Ale zde bychom se měli zastavit a položit si otázku, jestli tohle je konec příběhu, který začala vyprávět ona bota. Chtělo to děcko kopající do okna opravdu jen být úspěšnější než jeho rodiče? Chtělo opravdu, aby univerzita zůstala ve svém původním stavu?
Vraťme se zpět k tomu, co se skrývá za pojmem neoliberální aspirace – k sociální mobilitě. Sociální mobilita znamená postoupit kupředu, být lepší než tví rodiče a vrstevníci: znamená to, že zatímco ty se pohybuješ, jiní musí zůstat na místě. Sociální mobilita si žádá vítěze i poražené. Naděje – či aspirace – upevňuje sociálně nerovný svět, ve kterém žijeme. A vzdělání – ten formální proces diferenciace, kde někteří končí s tituly a kontakty, a jiní se zaměstnáním bez vyhlídky na budoucnost – je nezbytné pro vznik a udržování této nerovnosti. To posiluje roli univerzity v nerovnoměrném rozdělování smyslu, možností, odměn a jiných forem sociálního bohatství. Chápeme-li to takto, právo na vzdělání znamená svobodu nebýt si rovni. Právo na vzdělání funguje jako podpora mýtu meritokracie (mýtus, že lidé se dostanou tam, kde jsou, díky tvrdé práci a svým schopnostem, a ne díky konexím, třídní příslušnosti nebo privilegiím). Právo na vzdělání znamená, že pokud úspěšně složíš standardizované testy (s pomocí toho, že se ti dobře daří, chodíš do správné školy a máš dobré rodinné zázemí), zasluhuješ si studovat na vysoké škole a získat místo poblíž vrcholu sociální hierarchie (pokud se zvládneš dostat na školu relativně dobré úrovně, ačkoli kolik zbude po škrtech těch „špatných“, není jisté). Popření práva na vzdělání – ať už tím, že není dostatek pracovních míst pro absolventy (v současnosti pro třetinu absolventů vysokých škol) nebo tím, že rostou náklady na „získání“ titulu, jeho odsouvání mimo dosah všech, až na ty nejbohatší – je popřením práva na to, nepatřit do dělnické třídy.
Pokud se na to díváme takto, skrz rozbité sklo, vidíme, že vzpoura přesáhla pouhou aspiraci. Stejně jako okupace univerzit přesahuje prostou otázku „práva na vzdělání“. Ta radost, která se skrývá v revoltě, překračuje hranice pěšákovy touhy postoupit kupředu.
Ale potom se my (jak studenti, tak ti, kdo nestudují) ocitáme ve dvojné vazbě. Potřebujeme bránit současný stav mobility ve světě – jeho obrana je obranou současných životů a reálné možnosti mít smysluplnou sociální existenci. A potřebujeme také bránit současný způsob financování školství. Vzdorovat dalšímu placení za vzdělání znamená bránit sociální zisky předchozích generací a sociální výhody. To, co hodně studentů (a hodně jejich příznivců) provádí, je právě obrana. Ale když tyto věci pouze bráníme, bráníme vlastně tu nejposvátnější z neoliberálních svobod – svobodu nebýt si rovni. Bránit tuto svobodu znamená bránit univerzitu jako filtrovací zařízení sestavené proto, aby nás rozdělilo na vzdělané, a nevzdělané; na ty, co se mohou vydat na „profesionální dráhu“, a na ty, co ne. Na ty se smysluplnou existencí, a na ty bez ní.
Musíme tedy dělat víc než jen bránit. Vzpoura je natolik o snech, které se ještě nedají uskutečnit, nakolik tyto sny přesahují ztrátu stávajících nároků. Jsou tu touhy, které leží ladem, nebo ty skryté, které mluví o jiných způsobech bytí, jiných typech snů a budoucností. Krize naděje a nadcházející nedostatek budoucnosti pro mnoho lidí je zradou, která umožňuje jiný typ naděje – naději proti naději. Násilím proti aspiraci a nudné konformitě.
Studentské protesty jsou pak povrchovou trhlinou. Studenti tuší, že se nemění jen jejich životy, ale že mýtus mobility, který v posledních letech podpírá univerzitu, se hroutí. Studentské protesty jsou prvními protesty v Británii, které bojují proti měnícímu se významu naděje a úspornosti snů – neboli nadcházející neoliberální budoucnosti.
Ale abychom byli ke vzpouře a příslibu jiného druhu naděje poctiví a zachovali jim věrnost, aktu zrady se nevyhneme. Zrady současného stavu univerzity a vzdělání. A tady dochází k obratu o 360 stupňů.
Protože pokud protesty a okupace vyjadřují jen důležitost vzdělání a nutnost bránit univerzitu, zájem lidí rychle opadne. Lidé mohou jasně vidět, jak na tom teď univerzita je.
Nadšení z počátečního boje a vítězství nakonec opadne a podstata revolty bude muset obstát sama o sobě. Pokud je podstatou boje jen obnovit ten stroj, bránit svobodu nebýt si rovni, prohra je to jediné, v co můžeme doufat.
Okno je rozbité. A my vidíme zcela jasně, že univerzita je stroj na sociální smrt.
Ale pokud ten boj uvádí v pochybnost samotnou existenci takového stroje a znovu otevírá otázku učení se namísto vzdělání – rozvíjení sebe sama, zkoumání vlastních zájmů a spoléhání se na vlastní zvědavost a touhu; zkrátka učení se jako způsob vytváření nových možností a smyslu – pak možná zůstane okno rozbité ještě nadlouho.
http://libcom.org/news/hope-against-hope-necessary-betrayal-15122010
Pro VNZ! přeložili M.K. a L.M.
