Je pravda, že školství obecně a vysoké školství zvláště u nás trpí celou řadou problémů. Stejně tak je ovšem pravda, že Bílá kniha terciárního vzdělávání nejenže žádný z těch problémů neřeší, ale vyvolává naopak úplně zbytečně problémy nové.
V České republice dnes existuje 75 vysokých škol. Vysokoškolští učitelé běžně učí na dvou, třech i více z nich. Pokud má někdo úvazky na více vysokých školách současně, pak nevěřím, že může učit na kterékoliv z nich kvalitně. Aby si školy sehnaly finance na své nejnutnější fungován ,musejí nabírat taková kvanta studentů, která nemohou kvalitně vzdělat. Nemohou se ani rozloučit se studenty, pro něž je studium životním omylem. Pokud by si je školy nedržely a oni museli studia zanechat, poškodí to finančně fakultu, která už beztak jenom přežívá.
Bílá kniha terciárního vzdělávání tyto problémy neřeší. Její snahou je nastavit systém, kdy školy budou hodnoceny podle údajného přínosu absolventů pro trh práce. To je ovšem naprostý nesmysl. Nejde zdaleka jen o to, že celá řada náročných oborů, které udržují kulturu národa, přímo z definice nemůže nikdy korespondovat s tržní poptávkou. Kromě toho je banální skutečností, že úspěšnost absolventů závisí v řadě oborů mnohem více na charakteru sítí známostí, které škola umožňuje studentům vytvořit, než na kvalitě učitelů a na hodnotě výuky. Je to empiricky doloženo v řadě zemí a my jistě nebudeme výjimkou.
Jak ukazuje nejnověji německý sociolog Michael Hartmann, úspěšnost absolventů v pozicích s nejvyššími příjmy (horní manažeři, politici, špičky jurisdikce) není dána typem diplomu, zahraničními stážemi, ani délkou praxe. Je jednoznačně určena sociálním původem. Nejlepší výsledky tedy budou dosahovat ty vysoké školy, které přilákají ke studiu potomky takzvané společenské smetánky. Velká část snahy exaktně měřit úspěšnost absolventů na trhu práce je jen pokusem tuto skutečnost zamaskovat.
Čím více absolventů budou vysoké školy chrlit, tím větší váhu při jejich uplatnění budou mít konexe, známosti a sociální původ studentů. Jestliže autoři Bílé knihy tvrdí, že zavedení školného umožní
i potomkům chudších vrstev realizovat špičkové kariéry, jen tím na sebe prozrazují, že kromě zdravého rozumu jim chybí i znalost příslušných studií a odborné literatury.
V souladu s Boloňským procesem se stal jednou z hlavních priorit dnešního systému vzdělávání důraz na maximalizaci počtu bakalářů. Je dobré všimnout si francouzských analýz. Francouzské školství jako prvé učinilo zkušenost s masifikací vysokoškolského vzdělání. Dnes je prokázáno, že nejvyšší míra překvalifikovanosti absolventů je právě v případě bakalářů. Zhruba polovina absolventů bakalářského studia pracuje dnes ve Francii na místech středoškoláků a pobírá plat maturantů.
To jediné, co bakalářské studijní programy splňují naprosto spolehlivě, je, že zvyšují průtok studentů fakultami. Tím poměrně výrazně snižují míru nezaměstnanosti mladých lidí, ovšem za cenu
určité devalvace hodnoty studia a již zmíněné budoucí překvalifikovanosti nemalé části absolventů. Domnívám se, že jediní, kdo na tom mohou opravdu vydělat, budou představitelé fondů, které budou půjčkami financovat náklady na studium a spolu s tím udělovat půjčky na školné. Jistě vzniknou zákony, které těmto soukromým fondům zaručí, že v případě nesolventnosti absolventů jim bude nesplatitelné půjčky refundovat daňový poplatník. To bude také největší praktický dopad reforem navrhovaných v Bílé knize.
Dávejme si dobrý pozor na případné podobnosti ve složení týmů dnešních reformátorů vysokého školství a budoucích členů dozorčích rad těchto fondů. Já osobně budu stejně překvapen jako šťasten, pokud se má intuice v tomto bodě, pouhá intuice, kterou zatím nemohu ničím doložit, nepotvrdí.
Spolupráce vysokých škol s komerčním sektorem a dokonce přesun velké části původních prostředků z vysokých škol, vědy a výzkumu do komerčního sektoru považuji za nehoráznost.
V podstatě jde o způsob, jak i to málo, co dává Česká republika (v porovnání s vyspělými zeměmi) na školství a vzdělávání, proměnit v další formu dodací soukromému sektoru. Velké firmy u nás už mají daňové prázdniny, výrazně se jim snížila daň ze zisku, neplatí adekvátně za používání dopravní infrastruktury, ani za znečišťování životního prostředí. Nyní se jim tedy mají přihrát další prostředky, které budou přitom účetně vedeny jako státní příspěvky na rozvoj vzdělávání.
Propojení se sférou praxe by mělo být něco jiného, než poddat se diktátu soukromého sektoru a té části politiků (říkám jim „služebná elita“), která za tyto zájmy nikoliv nezištně mocně lobuje. Firemní a komerční sektor by měl naopak svých daňových výhod využívat mimo jiné k podpoře bádání a vzdělanosti. Zatím prostředky ušetřené nižším zdaněním odplývají ze země v důsledku toho, že většina velkých firem a téměř všechny komerční řetězce jsou v cizích rukách. Ekonom Miloš Pick spočetl, že jen snížení daně na 15% vedlo k tomu, že ročně odplynou z naší země 3% HDP do rukou cizích majitelů a akcionářů. Vláda pak logicky nemá prostředky na podporu školství. Zcela nelogicky by nemalou část toho, co jí na vzdělanost ještě zbývá, přelila těmito opatřeními opět do soukromého sektoru. Nazývat něco takového „propojením s praxí“, jeví se mi dosti cynické.
V Bílé knize terciárního vzdělávání se dále hovoří o potřebě institucionální diverzifikace vysokých škol. Je zde však zásadní problém, o kterém Bílá kniha mlčí. Uvažuje se o kategorizaci celých fakult, anebo dokonce univerzit. Je jasné, že výsledkem takové kategorizace bude zvýhodnění jedněch škol (některých škol pražských a několika mála brněnských) na úkor všech ostatních. Přitom je jasné, že v rámci všech fakult jsou pracoviště nadprůměrná, průměrná a podprůměrná. Výsledkem toho, co navrhuje Bílá kniha, tedy bude, že i podprůměrná pracoviště zvýhodněných fakult budou mít lepší podmínky než nadprůměrná pracoviště fakult znevýhodněných. Nízká kvalita jedněch bude podpořena a nadprůměr u jiných bude sražen dolů. Proto si myslím, že je velmi nešťastné provádět takový způsob kategorizace. Nadělá to více škod než užitku, i když opět z toho někteří budou mocně profitovat.
Závěrem aspoň jedna ne nepodstatná poznámka. Abych se dozvěděl, co chtějí s naší vzdělaností do budoucna provádět, byl jsem nucen přelouskat celý zmíněný dokument ministerstva školství. Od té doby mu říkám Býlá kniha vzdělávání. Stylistická úroveň tohoto dokumentu je otřesná, argumentační stránka velice pochybná a v rovině pravopisu v něm nalezneme řadu hrubých gramatických chyb. Jako autor řešitelského týmu je podepsán jistý univerzitní profesor. To samo o sobě výmluvně dokumentuje úroveň, na jaké se naše vysoké školství deset let po přijetí Boloňské deklarace nalézá.
Prof. PhD. Jan Keller, CSc.
http://www.uzsenatonemohudivat.cz/docs/rozhovor_J.Keller.pdf
http://www.uzsenatonemohudivat.cz
