O možném zániku některých univerzitních humanitních oborů – Petr A. Bílek
Začíná nový akademický rok. Politikové všech našich stran nejen při té příležitosti, ale kdykoli rádi zadeklamují, že jejich prioritou je budovat společnost vzdělanosti. Skutečnost je právě opačná. Ilustrujeme ji příběhem oboru bohemistiky na přední fakultě nejstarší středoevropské univerzity.
Na začátek poznámka. Abych laskavému čtenáři ulehčil cestu dlouhým textem, uchyluji se na několika místech k vyjádřením expresivním, hyperbolizovaným či jinak nedoslovným. Protože mysli technokratů, proti nimž brojím, nejsou obvykle vybaveny schopností takový posun rozpoznat, vyznačuji tato místa kurzívou.
Když se v první polovině devadesátých let 20. století konstituoval nový model fungování vysokých škol, dbali jejich tehdejší představitelé především na akademické svobody, obřady a další abstraktní entity. Finančním otázkám nerozuměli nebo se jimi nechtěli zabývat. Stav vytvořený v nejistotě a nevědomí byl petrifikován Zákonem č. 111/1998 o vysokých školách, v němž se vysoké školy dělí na veřejné, soukromé nebo státní (což jsou vojenské a policejní). „Kamenné“ univerzity se staly institucemi veřejnými. Vysokoškolští pedagogové jsou tak vyčleněni ze sféry státních zaměstnanců, tedy těch, jichž se týkají průběžná rozhodnutí o navyšování platů ve státní sféře. Jsou tak závislí jen na vnitřních mzdových předpisech, jež si každá univerzita stanovuje dle svých finančních možností, daných v zásadě dotací ze státního rozpočtu. Dotace se sice „řídí obecnými předpisy pro nakládání s prostředky státního rozpočtu“, ale nelze ji žádným způsobem nárokovat, ba ani příliš předvídat: vychází z toho, kolik ministerstvo financí ministerstvu školství na daný rok do položky „vysoké školy“ přičlení. Další zákonné příjmy univerzitního rozpočtu jsou – z hlediska humanitních věd – spíš fiktivní: výnosy z majetku, výnosy z doplňkové činnosti, příjmy z darů a dědictví.
Málo pomůcek, malý plat
I když zákon mluví o tom, že pro „výši dotací je rozhodný dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy“ a „dlouhodobý záměr ministerstva“, v praxi se utvrdilo kritérium, jež bylo původně jen provizorní: „finanční náročnost akreditovaných studijních programů“. To vychází ze správné premisy, že výuka různých oborů si žádá různě náročné materiální zabezpečení: medikové potřebují mrtvoly udržované v lihu, stomatologové cvičné vrtačky, budoucí učitelé hudební výchovy kalafunu na smyčec a piano ve třídě. Studenti filosofických či teologických fakult potřebují pouze čistou mysl. Byl tedy zaveden tzv. koeficient každoročně stanoveného normativu, jímž se materiální náročnost vypočítává: pro většinu lékařských studijních programů je výchozí normativ násoben koeficientem 2,8, pro zubní lékařství či studium designu se násobí 3,5, pro dramatická umění je prý dokonce 5,9 (předpokládám, že materiální náročnost studia zahrnuje trvalý pronájem Národního divadla). Pro většinu oborů na pedagogických fakultách je prý násoben 1,3, pro filologické obory se násobí 1,2, pro filosofii či historii zůstává na své výchozí úrovni, tj. i humanitní pedagogové, nejistí na poli aritmetiky, si bezpečně dokážou výchozí normativ – klidně i několikrát – násobit číslem 1.
Píšu „prý“, protože dohledat aktuální koeficienty na webových stránkách MŠMT ČR je nemožné.
Jádro pudla ovšem spočívá v tom, že ekonomická náročnost materiálního zabezpečení výuky byla pojata i jako akademická náročnost, tj. jako faktor určující mzdu. Učit materiálově nenáročné obory obnáší učit za málo peněz. Jinak řečeno: na materiálově nenáročné obory teče méně peněz nejen na vybavení, ale také na mzdy pedagogů a dalších zaměstnanců. Stávající dělení peněz na studijní programy a obory (kdysi přijaté jako provizorní) většině – nehumanitním akademikům – vyhovuje, proto běží tento systém už léta a Bílá kniha s ním nadále počítá.
Peníze tečou a cestou jich ubývá
Ministerstvo tedy každý rok přidělí peníze na „hlavu“ za řádného studenta, který splňuje podmínky dle každoročního normativu, jež pak vynásobí koeficientem oboru. V případě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK), kde převažují obory s koeficientem 1,0, letos z ministerstva vyputovalo na studenta cca 34 000 Kč. Peníze dorazily na rektorát univerzity, kde si z nich odkrojili svůj – odhadem takřka třetinový – podíl. Co zbylo, putovalo na FF. Protože peníze na výuku jsou pro fakultu takřka jediným zdrojem příjmů, oddělilo vedení FF z došlé částky další víc než třetinovou část: na provoz, mzdy oddělení děkanátu a jiných servisních pracovišť. Na výuku tak zbylo letos studentovi „na hlavě“ přibližně 10 000 Kč. Z nich se utváří částka financí na daný rok na mzdy pedagogů a dalších pracovníků. S ní může vedoucí pracoviště disponovat. Je na něm, zda výuku zajistí tím, že nařídí učit doktorandům nebo najme externisty za minimální odměnu (chtějí se habilitovat a potřebují výukovou praxi). Může na katedře držet jen pár interních zaměstnanců, ochotných učit 20 hodin týdně. Anebo může vycházet z premisy, že učit mají především interní zaměstnanci, neboť pak si student může vybrat svého učitele (ve smyslu „gurua“ – viz desítky lidí, kteří deklarují, že jsou žáky Václava Černého, byť je jistě učili i jiní), jenž jej provází studiem, a že dobře lze učit a přitom dělat vědu při cca 12 hodinách přímé výuky týdně (k tomu konzultace, vedení ročníkových, diplomových a disertačních prací, zkoušení atd.); v takovém případě ale průměrný plat na pracovišti klesá k číslům, která přijdou vzápětí.
Dobře už bylo
Co tento mechanismus znamená v praxi jednoho akademického pracoviště? Vedoucím katedry české literatury FF UK (od roku 2005 Ústav české literatury a literární vědy) jsem se stal v roce 2000, takže od té doby mám přehled nejen o mzdě své, ale i o mzdách všech svých kolegů. V roce 2001 činila na naší katedře průměrná měsíční mzda (plat a osobní ohodnocení a roční odměny) 14 300 Kč hrubého; v rámci akademických kategorií při celém úvazku (40 hodin týdně) bral asistent průměrně 11 500 Kč hrubého a profesor 16 000 Kč hrubého. Mzdy narostly do roku 2005 o necelých tisíc korun; postupně tak klesly několik tisíc pod pražský platový průměr. Ale bralo se to tak, že musíme přežít nepříznivé období a že jednou bude dobře. Výrazný posun nastal v roce 2006, kdy se průměrná měsíční mzda na našem ústavu posunula na 21 000 Kč hrubého. Tehdy také došlo k navýšení mzdových „podlah“ (nejnižších tarifních mezd v dané akademické kategorii) v rámci UK. Přišly i výzkumné záměry, které umožnily využít část úvazku na bádání a publikování, honorované z grantových peněz. Hřejivý pocit, že „už je docela dobře“ a plat univerzitního profesora u nás se přibližuje průměrnému platu v Praze, však netrval dlouho.
V letech 2006 a 2007 bylo našemu ústavu přiděleno na rok do mzdového balíčku něco přes 4 900 000 Kč, což umožnilo onu průměrnou mzdu 21 000 Kč a v roce 2006 zbylo i na celoroční odměny ve výši několika tisíc Kč. Rok 2007 už byl bez odměn; nárůst byrokracie si i na úrovni ústavu žádá kvalifikované a alespoň průměrně placené administrativní síly, některé granty zas potřebují spolupodíl na financování, na což fakulta zdroje nemá, čili to musí obstarat mzdový balíček našeho ústavu. V roce 2007 už nebylo z čeho honorovat vedení diplomové práce symbolicky částkou 2000 Kč, takže najednou je z finančního pohledu lhostejné, že jeden vyučující má 8 diplomových prací za rok a druhý vedl jednu naposledy před pěti lety. Navíc UK ke konci roku 2007 zvedla „podlahové“ minimální platy: odborný asistent musí brát 19 000 Kč, docent 23 000 Kč, profesor 28 000 Kč; vše v hrubé mzdě. Navýšení mzdových balíčků ale nenásledovalo.
Sešup k minimální mzdě
S takto stanovenými minimálními platy jsme tedy vstoupili do roku 2008, pro nějž nám ale vedení fakulty do celoročního mzdového balíčku věnovalo částku o více než půl milionu sníženou: 4 400 000 Kč. Proč? Ministerstvo onen normativ „na hlavu“ studenta nenavýšilo a navíc ubralo finanční dotaci za studenty úspěšně dokončivší; na financování vysokých škol v ČR bylo pro rok 2008 údajně vyčleněno o dvě miliardy Kč méně než v roce předchozím. Rektorát univerzity si nicméně i v roce 2008 z peněz na „hlavu“ studenta ukrojil stejně jako v letech předchozích a vedení fakulty si z částky došlé z rektorátu ponechalo oproti loňsku ještě více: ceny služeb a energie každoročně rostou, a zatímco bez doktora filosofie, Ph.D., ochotného pracovat za 19 000 Kč hrubého, se svět nezboří, účetních bude vždycky třeba; v nepedagogických kategoriích šetřit nelze. V rámci celé FF UK mzdové výdaje vyčleněné pro katedry a ústavy v roce 2007 činily 109 milionů Kč, v roce 2008 už jenom 100 milionů Kč.
Jak tedy přežijeme rok 2008? Mzdy na našem ústavu zůstanou víceméně na úrovni univerzitních „podlah“. Protože větší část našeho ústavu tvoří docenti a profesoři, průměrný plat u nás bude činit 23 000 Kč. Hranice přežití v rámci přidělené sumy jsme schopni dosáhnout jen za cenu neprodlužování některých smluv; v rámci nutnosti šetřit ihned (částku pro stávající rok se dozvídáme na konci dubna, kdy je už třetina vyčerpána) tedy těch, které právě vyprší, a ne těch, jejichž nositelé jsou postradatelní. Za cenu, že na celý úvazek učí i pedagogové, jimž část mzdy pokrývá výzkumný záměr a za tyto peníze by měli bádat. Za cenu, že z 22 členů ústavu si 4 vezmou aspoň na semestr neplacené volno. Za cenu, že externím odborníkům budeme platit 1500 Kč hrubého za odučený celosemestrový kurs tedy vlastně minimální mzdu, která v ČR činí 50 Kč na hodinu. Za cenu navýšení počtu studentů v seminářích: 25 studentů u magisterského studia a 30 u bakalářského, což neguje smysl seminární výuky.
Masokombinát
Co takto nastavený systém financování humanitních oborů vysokých škol znamená pro budoucnost, z níž už teď doléhají varovné hlasy, že příští rok se finanční dotace pro vysoké školy opět sníží, a to dokonce o další tři miliardy? Je možné zachovat se pragmaticky a někteří tak již činí. Lze akreditovat humanitní obory typu český jazyk a literatura tak, aby v nich výrazně převažovaly přednášky nad semináři: při 150 studentech tak lze desetkrát levněji (1 přednášející předmětu) pořídit „totéž“ co při seminární, tj. individualizované výuce s 15 studenty v semináři (10 pedagogů). Ale ono to totéž není. Copak má univerzitní výuka vést zpět k modelu, kde vyučující „vše ví“, na přednášce to po dávkách „sdělí“ a studenti si to hezky zapíšou a namemorují? Copak není zadáním humanitních oborů dávat prostor tomu, aby se student učil slovně vyjadřovat, co prostudoval a promyslel, a vyřčené obhajovat před kolektivem?
Lze jistě propustit část pedagogů a ostatním navýšit úvazek na 26 hodin výuky týdně s pokynem, ať svým výkonem studenty odradí, a polovinu kursů tak nebudou muset reálně učit, případně ať se rovnou domluví na nějaké atestaci formou domácí přípravy „samostudiem“. Ale nejde tohle kupčení pod úroveň, kdy pedagog ještě snese pohled na sebe sama? Výuku bakalářského studia je asi možné obsadit masově doktorandy – ale neznamená to vzdát se elementárních nároků a zodpovědnosti za to, co se u nás bakalářští studenti naučí? Když dotaci na „hlavu“ studenta dopočteme až na to, jak si s ní dotuje jeden semestrový kurs, vyjde nám částka 630 Kč. Obhlíží-li tudíž náš pedagog své posluchače, měl by jich za rok odučit téměř čtyři sta, aby mu to vydělalo na roční plat odborného asistenta, tj. 230 000 Kč ročně. Profesor musí odučit takřka pět set padesát studentů ročně. Učím-li čtyři sta studentů ročně, mohu se opravdu většině z nich věnovat individuálně, směřovat je dál ve studiu oboru, mít pochopení pro jejich osobní dispozice a tak dál? Z výuky se stává masokombinát, akademická jatka s cílem rychle produkt odbavit a poslat do života, nebo do oddělení výroby paštik.
Dalším aspektem je materiální vybavení. Náš ústav dostává na provoz 45 000 Kč ročně. Ta částka má pokrývat cestovné (pedagog by měl cestovat na vědecké rady jiných fakult, na obhajoby disertací, na konference), nákup nábytku, poštovné, knihy pro ústavní knihovnu, papír, tonery a údržbu tiskáren, ale také veškeré počítačové vybavení či fungování webové stránky ústavu. Vyzkoušejte si hledání webmastera, jemuž nabízíte 500 Kč měsíčně. Ušetříme-li na jeden nový počítač ročně, není těžké spočítat, za jak dlouho se dostane na každého z 22 pedagogů. Ano, jednou za 22 let. Bohužel Bill Gates s tím nepočítá. Prostorové podmínky jsou též katastrofální. Celé dny se učí v pracovnách, konzultuje se na chodbách. Bádat není kde.
Stávkovat! Ale proti komu?
Že jde o situaci neutěšenou – a to je eufemismus –, je myslím zjevné. Proč tedy nestávkujeme jako naši kolegové z nižších stupňů vzdělávacího systému? Protože s výjimkou bojkotu přijímacího řízení by si toho nikdo nevšiml. A bojkotovat přijímací řízení znamená trestat nevinné a navíc si zadělat na další finanční problémy tím, že bez studentů „nepotečou“ ani peníze z ministerstva. Stávkovat se navíc má nejen za něco, ale také proti někomu. A zde je viníka těžké označit.
Svou vinu cítím zřetelně v tom, že jsme v blahé naději na lepší časy akreditovali naše obory tak, aby u nich převažovala seminární výuka, která je drahá a prostorově náročná. Že personální složení ústavu bylo po léta budováno tak, aby v něm převažovali vědecky produktivní badatelé, vrcholní reprezentanti oboru, a ne učící mašiny s životní bibliografií zvíci pěti článků v regionálním tisku. Že k výuce jsme si na bedra naložili i dvě knižní edice a tři časopisy, protože jsme se cítili být klíčovým bohemistickým pracovištěm. Z takto nastaveného pracoviště se pak stěží dá rychle přejít do režimu, v němž jde o to zkrátit nezávazným povídáním co nejvíce studentům čekání na univerzitní diplom.
Podíl viny má i vedení fakulty, které zavedlo novou kvantifikaci výkonu pracovišť na základě přesných součtů nepřesných vstupních čísel, s jejíž pomocí rozdělovalo takřka o 10 % méně financí než v roce předchozím, protože „takhle to vyšlo“ a víc peněz není. Peníze k nám jdou na výuku, ale fakulta investuje mnohem víc peněz na administrativní činnosti. Pedagog musí vydělat nejen na sebe, ale ještě na 1,3 dalších fakultních zaměstnanců; k tomu musí uživit i zaměstnance rektorátu. Nakolik dokázalo vedení fakulty sdělit univerzitnímu vedení, že situace je opravdu alarmující, posoudit neumím. Že to není úkol snadný, tuším.
Svůj díl viny nese i vedení univerzity. V jejím čele stojí zástupci oborů dotovaných koeficientem štědřeji než obory humanitní a nepřipustí solidaritu: tolikhle na ta vaše humanitní nedochůdčata dorazilo, tak tolik i máte. Kdyby se zástupci přírodovědných a jiných „silných“ oborů solidarizovali, sami by měli méně, pochopitelně. Naší „vědou“ je jen popsaný papír, bez aplikovaného výzkumu a použití ve výrobě, což je argument, s nímž se dá bojovat jen stěží, zvláště když humanitní fakulty nejsou ochotny se spojit a těší se spíš pozorováním, která z nich je na tom ještě hůř. Univerzita se chová jako chozra-sčotový podnik a nepečuje o celý akademický organismus, jak to automaticky předpokládali tvůrci systému na počátku devadesátých let. Je to asi dáno obory, které ve vedení univerzity převažují: dle darwinistické teorie ochlupení u člověka zaniklo a nic fatálního se tím nestalo.
Vláda proti svému programu
Vinno je i ministerstvo školství, které financuje veřejné školy podle ekonomické náročnosti výuky, a ne podle akademického výkonu, vyjádřeného v hodinách potřebných pro výuku (je obsažen ve studijním plánu oboru). Zásadním problémem je i to, že studijní obor se otevírá na několik let, ale financování vysokých škol se mění každoročně podle toho, kolik v dané položce státního rozpočtu zbylo. Vyčlenění vysokých škol vytvořilo pravidlo, že základní a střední školy dostat musí, vysoké mohou; pokud něco zbude. Přijetím studenta se zavazujeme provést jej celým studiem, nicméně nárazové a nejisté financování směřuje k tomu, že v úrodném roce bude u nás na výuku 20 pedagogů, v neúrodném třeba 10. Systém, kdy po ose ministerstvo – univerzita – fakulta – ústav doputuje finanční částka na konci dubna až k nám, eliminuje jakoukoli možnost personálního budování pracoviště. Zvládat roční ekonomické propady ve výši 15 % je možné jen při pojetí univerzitní výuky jako sezonní práce: na tento semestr máme, pedagogy najmeme, ale na příští možná ne, tak zas půjdou jinam. Ale kam?
Přes rétorickou deklaraci vytrvalého úsilí zajistit vysokoškolské vzdělání co největší části populace navíc ministerstvo školství v praxi výrazně omezuje možnost přijímat více uchazečů: počet financovaných studentů smí v rámci univerzity narůst ročně jen o pár promile. Přijme-li jich univerzita víc, může je sice učit, ale peníze na ně nedostane. Taktéž jsou snižovány dotace za úspěšného absolventa. Aktualizace ministerského dlouhodobého záměru pro rok 2009 v Příloze 2 suše konstatuje: „V roce 2008 musela být oproti roku 2007 bonifikace za absolventa snížena, a to z plánovaných 12 916 Kč na 10 415 Kč; tj. téměř o 20 %. Poklesla i reálná dotace na jednoho studenta. V roce 2008 lze očekávat další pokles procenta příjmů vysokých škol vzhledem k HDP.“ Stav, kdy vláda jedná v přímém rozporu s vlastním programovým prohlášením, ale není pro média vděčný. Pokles financování vysokých škol se odehrává v době, kdy ekonomika ČR funguje a je na svém vrcholu; co teprv nastane, až hospodářství postihne recese?
Televize, která nás baví
Na „vině“ je pochopitelně i nastavení hodnot naší soudobé společnosti. Za práci v jedné dozorčí radě bere řada politiků tolik, co náš univerzitní profesor. Stát není schopen najít půl milionu ročně na fungování České knižnice, zásadního projektu pro všechny typy škol; kolik promile činí tato suma z odměn ředitele polostátního molochu typu ČEZ? Jaký je poměr času a peněz, jež pražští radní věnují megalomanskému projektu olympiády a jež věnují vysokým školám, které v Praze sídlí?
Náš ústav zajišťuje výuku oboru komparatistika a literární části oboru český jazyk a literatura, tedy předmětu maturitního. Měl by produkovat středoškolské pedagogy a odborníky pro sféru kultury. Česká společnost se k němu způsobem financování nicméně staví jako k oboru nepotřebnému. Ale kde jinde by se už studenti měli učit konceptualizovat své vztahování ke světu? Vzdáme–li se humanitních oborů, vzdáme se naděje, že budeme žít mezi lidmi, kteří jsou schopni o světě i přemýšlet a nejen jej užívat a bavit se v něm. Tato společnost zpackanou arbitráží vyplatila z daní 10 miliard na rozjezd televize, která „nás baví“. Ze škol odstranila latinu a nyní eliminuje i matematiku, tedy předměty vyžadující myšlení v souvislostech. Studenti dál maturují prostřednictvím enumerace jmen a děl, jež nečetli. Schopnost rozumění psanému či mluvenému textu na našich školách stále klesá. Jak se to má změnit, půjdou-li do škol učit ti, kdo projdou humanitním masokombinátem? V civilizovaných zemích již pochopili, že i lékař potřebuje obory, které jej vybaví pro řešení etických otázek; medici tam povinně navštěvují kursy z humanitních disciplín. Ti naši hrdě poskytují výklad návštěvníkům komerční voyeurské výstavy Bodies.
Byli jsme a…
Průměrné platy pedagogů na našem ústavu budou v roce 2008 a nejspíš i v letech příštích takovéto: odborný asistent (PhDr. a CSc. či Ph.D.) 19 400 Kč hrubého. A to bez ohledu na roky či desetiletí praxe: ta nemá na výši platu žádný vliv. Docent 24 600 Kč hrubého, profesor 28 900 Kč hrubého. Osobní příplatek či celoroční odměny nebudou. Zato se požaduje: výuka, konzultace, vedení prací, zkoušení, členství v komisích, vypracovávání posudků na práce diplomové a disertační a podíl na administrativě pracoviště. K tomu je nutné publikovat v recenzovaných časopisech, účastnit se s referátem mezinárodních konferencí s následnou publikací a vydávat knihy. O edicích, překladech, redigování, recenzích, tedy samozřejmé vědecké činnosti, nemluvě. To vše budou činit v nejistotě: bude-li finanční dotace dál klesat, bude se na nižších pozicích propouštět; vyšší kategorie mají absurdní pocit viny (učí méně a berou více).
Celý systém, ilustrovaný na příkladu našeho ústavu, už funguje v krizovém režimu. Základní funkce běží, ještě se učí, diplomové práce i disertace se píšou a obhajují, ale vytvářet za daných podmínek jakýkoli nadstandard je nad naše síly i možnosti. Navíc už asi i nad rámec ochoty: daný stav je stresující, produkuje přecitlivělost, nevraživost a pocit naprosté ztráty smyslu toho, co má být smysluplnou činností. Půjde-li to takto dál, FF UK se stane jazykovou školou, věnující se jazykům, o něž snad má stát ještě „strategický“ zájem: čínština, arabština, snad angličtina. Český jazyk a literatura jsou a i dále budou předměty maturitními, ale vyučovat je na vysoké škole při současném systému financování smysluplně nelze. Nevím, jak dlouho je schopen alespoň krizový režim běžet. Že se ale blížíme konci cesty, bez zájmu těch nahoře cokoli řešit, to vím.
Autor je ředitel Ústavu české literatury a literární vědy FF UK v Praze.
Publikováno v časopise A2
